[Hlavní strana] [Kalendář akcí] [Kontakt] [Pro registrované]

Návrat na hlavní stranu

Kouzelné kaštany

Přes sedm set let stávala v údolí potoka Tróje při hranici s Polskem vesnice Pelhřinovy. Dnes jenom polorozbořená stavba gotického kostela sv. Jiří a zničený hřbitov jsou svědectvím toho, že zde kdysi žili lidé. Snad tiché poselství, které přináší tento příběh, alespoň na chvíli oživí vzpomínku na život, který se v těchto místech zastavil v padesátých letech dvacátého století.
Na ztrouchnivělých trámech se houpaly pavučiny třpytící se v měsíčním svitu, který pronikal do nitra kostela rozbitými okny a odrážel se od rozpadajících se stěn a popraskané dlažby. Šustot křídel netopýrů vylétajících otvorem ve střeše se mísil s nářkem tlejícího dřeva, které se marně snažilo vyprostit z hromady sutin na podlaze. Kostelem se prohnal závan větru a na zemi se zachvěla zažloutlá stránka z modlitební knížky, kterou kdysi, plna víry v nekonečnost života, obracela čísi ruka. Čas, bez zvuku lidských kroků, vykonal své.
Blížila se půlnoc a skulinou v hřbitovní zdi proklouzla postava. seskočila na zem a protáhla se : "Hej, je tu někdo ?" Hlas zněl, jako by vystupoval ze země, vycházel ze sinalého obličeje překrytého kápí. Tělo bylo zahaleno do bílého rubáše, na němž ulpívaly zbytky hlíny. Postava se obrátila ke kamenné zídce a zaradovala se. Mezi kameny se nejprve protáhla ruka a za ní všechno, co bílá postava už tolik roků toužebně vyhlížela.
"No konečně. Už jsem si myslel, že jsem na tomto hřbitově sám. Každou noc vstávám z hlíněné postele a čekám, jestli se probudí někdo s kým bych si mohl popovídat. Zabili mne totiž dřív, než jsem si s někým vůbec stačil promluvit o životě. A co vy, pane, vás také zabili ?" Postava si pomalu lehla do trávy s omluvou, že po smrti už toho nenachodí tolik, co za živa. Druhý přízrak, o poznání menší, zůstal stát a odpověděl : "Mně kosti slouží, jsem mrtev teprve tři sta padesát let. Zabili mne Švédové v třicetileté válce a nebýt toho, že to zabolelo, ani bych o tom nevěděl. A jak dlouho tu pobýváte vy ?"
"Pche, co vy víte o smrti ! Já jsem tu už přes pět set let ! Naposledy jsem nad sebou spatřil zkrvavenou tvář muže patřícího k vojsku Matyáše Korvina. Viděl jsem ho umírat krátce po mně. Těžkej život," povzdechla si postava. "Chcete ? Povím vám svůj příběh. Ale raději si také lehněte, ať se vám nezatočí hlava."
A Měsíc, který zná všechna tajemství rodící se po západu Slunce, se přece jenom malinko podivil, když uviděl za hřbitovní zdí dvě ležící bílé siluety, jež se protáhly skulinou v čase.
"Bydlel jsem se svou ženou v domečku u hřbitova. Do práce jsem to neměl daleko, byl jsem totiž hrobníkem," začala vyprávět bílá postava. "Lidé mnou tak opovrhovali, že kdyby mne tolik nepotřebovali, jistě by mi ani neodpověděli na pozdrav. Taky jim vadilo, že při našich setkáních jsem si je dlouho prohlížel a oni vycítili, že svým zkušeným zrakem odhaduji, kdy mi asi dají vydělat. To víte, nikomu se nechce odevzdat klíče od všech zbytečností, které si za života nastřádá. Mnozí mají v sobě kousek z duše křečka, ale nevědí, že nic z těch zimních zásob nebudou po své smrti potřebovat. Majetek nikdy nikomu nepomohl přežít smrt. To já jsem věděl, a proto jsme s mou ženou žili velmi skromně a neobklopovali se něčím, co by nám jednou bylo zatěžko opustit. Lidé říkali, že žijeme ze dne na den. A byla to vlastně pravda až na to, že vůbec netušili, kolik tento život přináší klidu k tomu, aby se člověk mohl zastavit a v tichu přemýšlet.
Co si tak vzpomínám, na mém životě nebylo skutečně nic zvláštního. Žil jsem od pohřbu k pohřbu, a protože jsem byl jediný hrobník široko daleko, vůbec mne nenapadlo kopat si jámu sám pro sebe. A přece ! Jednoho dne vtrhla do naší vesnice Korvínova vojska a já, místo abych příští dny měl plné ruce práce, jsem se kousek za naším domem nestačil vyhnout smrtící střele ! A to jsem měl chvíli před tím dobrou náladu ! Nevím co se tenkrát stalo s mou ženou ani s ostatními lidmi z vesnice. Byl jsem tak zaujatý vlastní smrtí, že jsem se vůbec nepodíval dolů.
Až po mnoha letech, když jsem si konečně zvykl na těsný rubáš, jsem se odvážil navštívit v noci některá stavení. Pořád nehcápu, proč se mne všichni báli, když jsem se objevil u jejich postelí. Marně jsem jim vysvětloval, že jsem tu žil před sto lety a že mne jenom zajímá, co se od těch dob ve vsi změnilo. Křičeli hrůzou a žehnali se, jako by snad spatřili strašidlo ! Nikdo si nechtě se mnou povídat a já měl toho tolik na srdci. Vždyť za ta dlouhá desetiletí jsem nakoukl do mnohých životů víc, než si nějaký živý člověk dokáže představit ! Víte, pane , jste jediný kdo mi beze strachu naslouchá ! Vlastně, počkejte ! Přece jenom se ještě někdo našel ! Málem bych na to zapomněl !
Jednou z večera jsem si trochu přivstal. Šel jsem si sednout pod kaštany, které rostou kousek pod hřbitovem. A jak tak sedím a přemýšlím o životě, najednou se přede mnou objeví malá holčička. "Dobrý večer," řekla a položila na zem košíček, do kterého sbírala kaštany. "Není Vám zima ? Sedíte jen tak." Starostlivě na mne pohlédla. Když jsem se jí zeptal, jestli se mne nebojí jen pokrčila čelo. "Proč bych se bála ? Matka mi říkala, že mrtví nikomu neublíží. A vy přece jste mrtvý, ne?"
Chtěl jsem, aby mi to vysvětlila, jak poznala, že jsem mrtvý, když sedím pod kaštanem, jak sama říkala, jen tak.
"Nedýcháte a máte vyhaslé oči," klidně odpovědělo děvčátko a podávalo mi jeden z nabíraných kaštanů. "Vždycky je rozdám každému koho potkám. Přinášejí prý člověku sílu a radost ze života !"
Přijal jsem kaštan a přemýšlel, kam si jej schovám, abych ho při tom věčném toulání neztratil.
"Kdyby jste ho ztratil, nevadí. Příští rok na podzim zase příjďte a já vám dám jiný," řekla holčička a ukázala rukou nahoru. "Tam bydlíte ? Je to kousek od nás. My bydlíme v domě po hrobníkovi a někteří lidé se mi proto vysmívají. Ale ne moc nahlas, protože můj otec je felčar, který se jim stará o zdraví. Víte, toho hrobníka, který tady kdysi bydlel, prý zabil jeden bojovník a od těch dob v naší vesnici už žádný hrobník nežije. Umírá tu málo lidí, protože můj otec je léčí a já jim nosím kaštany !"
Dívenka se hrbě vypjala a já jsem si pomyslel, jak je to na tom světě všechno dobře zařízeno. Když je třeba, žije ve vsi hrobník, když není třeba, žije tam ranhojič. Potom děvčátko řeklo, že už musí jít, abych se prý měl dobře a byl dlouho zdravý zdravý a když mi bude nejhůř, tak že si mám vzít do ruky kaštan a ten mi vrátí sílu. Nemohl jsem jinak, než poděkovat a pochopil jsem , že mnohdy to, po čem pátrají učenci a mudrci po celá staletí, vystihne dítě v jednom okamžiku. Přál jsem si, aby této dívence dospělost nevymazala vzpomínky na dětskou moudrost, jak se to u většiny lidí stává a chtěl jsem udělat také radost. Poprvé jsem využil kouzelné moci, kterou má každý z onoho světa, a do jejich kaštanů jsem vložil léčivou sílu, která v nich bude přetrvávat dokud na tomto místě budou růst kaštany.
Dívenka, to se ví, si toho ani nevšimla. Byla přesvědčena, že kaštany měly odjakživa léčivou sílu, protože si to tak sama přála. Mnohokrát jsem jí od toho večera pozoroval, jak s košíkem v ruce se shýbá k zemi, ale nikdy jsem s ní už nepromluvil. Nebylo proč. Věděla toho i tak dost.
Uběhlo mnoho let a lidé z této vesnice i širokého okolí chodívali vždycky na podzim sbírat kaštany, protože věděli od svých předků, že nosí štěstí. Byly to pěkné časy."
Bílá postava se nadzvedla a podívala se, jestli její společník stále poslouchá. Ten ani nedutal a byl tuze rád, že potkal někoho tak starého a moudrého, a jen se divil, proč on sám se nikdy neodvážil mezi lidi, když je tam toho tolik zajímavého.
"Pomalu se musíme vrátit, příteli. Bude svítat a víš přece, že Slunce už pro nás nezáří, ještě ti však něco povím, než se zase příště uvidíme. Ten pěkný příběh skončil, protože lidé už před mnoha lety z naší vesnice odešli. Jejich domy byly zničeny, stromy nesou plané plody, vše zarůstá býlíma léčivé kaštany leží nepovšimnuty. Jen málokdy na tato místa zavítá člověk, který si odnáší v dlani kouzelný kaštan, protože zná tento příběh. A teď jděme, příteli ! Snad za sto let se opět sejdeme a já budu pokračovat ve vyprávění o životě."
Skulinami ve hřbitovní zdi se protáhly dvě bílé postavy, sýček dohoukal svou noční píseň, hvězdy jedna po druhé zhasly a Měsíc předal Slunci vládu nad světem, ve kterém si naštěstí ůidé ještě pořád vypravují pohádky.
z knihy "Bludný kámen - tajemné povídky z Krnovska"
napsala Jiřina Šindelářová

LOKALIZACE

DALŠÍ INFORMACE: http://www.osoblazsko.cz

Typ záznamu: Pověst
AKTUALIZACE: Leo Dedek (OS Oblík, IC Osoblažsko) org. 56, 19.04.2004 v 20:56 hodin

Copyright 1998-2019 © Luděk Šorm